První setkání

24. prosince 2012 v 1:35 | Peggy |  Příběh Peggy z planety Pyrha
AVRIL

Ještě nikdy jsem neběžela tak rychle. Utíkala jsem před…před čím vlastně? Nemohla jsem se otočit. Letěla jsem lesem a zakopávala o kmeny stromů, klacky a roští. Navíc se větvím stromů nejspíš nezamlouval můj obličej. Měla jsem pocit, že se proti mně všechno spiklo. Byla jsem bůhví kde a bůhví proč. Utíkala jsem před zvuky kopyt, ale sama jsem si nebyla jistá, jestli to třeba není jen výplod mé fantazie. Konečně jsem uviděla něco, za co bych se mohla schovat. Obrovský šutrák vpravo ode mě. Skočila jsem za něj. Za chvíli jsem ze strany, odkud jsem přiběhla, uviděla čtyři jezdce na koních, jak se už jen klusem blíží. Měli na sobě tmavě šedé hábity s kapucemi a byli nechutně zarostlí. Jejich pichlavé oči nevěstili nic dobrého. Projeli kolem, ale stále se rozhlíželi na všechny strany. Taky jsem se rozhlídla, jestli někdo není za mnou a uviděla jsem na větvi nad sebou sedět malou opičku. Vážně. V lese. Koukala na mě hnědýma očima s velkým zájmem. Byla docela roztomilá…..!!! Pane bože! Jsem blázen! Opice v lese a jezdci na koních! Dneska ses asi pořádně uhodila do hlavičky Av! Nemůže to být pravda. Určitě sním. Je to jen sen a ve snu se mi nemůže nic stát. Takže teď to udělám jako v mých snech. Prostě vylezu, oni mě zabijou a já se probudííím!
Už jsem se zvedala, když v tu ránu mě povalil nějakej kluk a zacpal mi rukou pusu. Vytřeštila jsem oči. Kde se tady vzal?!
"Pššt! Neublížím ti," řekl.
Když mě přirazil k zemi, vrahouni na koních se otočili a chtěli přijet blíž, ale v tu chvíli jim nad hlavou přeletělo hejno ptáků a listy stromů zašelestili. "Jedem!" Křikl jeden z nich a zmizeli.
Začala jsem se vrtět a kluk mi sundal ruku z pusy. "Slez ze mě!" Zaprotestovala jsem ještě šeptem a kluk okamžitě slezl. Sedla jsem si s nohama nataženýma před sebe a opírala se o ruce. Kluk na mě koukal ze dřepu.
"Kdo jsi?" Chtěl vědět. V tu chvíli mi mozek podal výpověď. Zírala jsem na něj, jako na zlatý hovno a nezmohla jsem se ani na slovo.
"Nejspíš rozumíš, co říkám, je to tak?"
Nic.
"Fajn, tak jinak. Já jsem Erik Latern. Jsem z této planety…nečekaně. Kdo jsi ty?"
Pořád jsem nic neříkala, ale začala jsem si konečně uvědomovat své okolí. Les byl dokonale čistý. Vzduch byl teplý, ale dýchalo se skvěle. Podívala jsem se na svoje nohy a zahýbala kotníky. Měla jsem na sobě černé konversky, černé úzké džíny a černožluté tílko. Pak jsem si začala prohlížet kluka. Měl hnědé kožené boty, hnědé kalhoty k bokům a hnědou polo-rozepnutou košili. Rozhodně to nebylo oblečení z téhle doby. Kluk měl černé vlasy dlouhé až po ramena. Vypadal jak Indián. Měl krásné hnědé oči. Uplně, jako ta opička…Opravdu jsem se musela praštit do hlavy. Díval se na mě laskavě a vlídně a já viděla, jak se mu pohybují rty. Že by na mě mluvil?
"Hele já se fakt snažím nějak ti pomoct, ale vůbec se mnou nekomunikuješ!"
Začala jsem se probírat.
"Rozumíš slovům, co vycházejí z mojí pusy???"
Zamrkala jsem a zakývala hlavou.
"No výborně!" zatvářil se, jakoby se mu právě podařilo složit Rubikovu kostku.
"Když mi rozumíš, tak mi odpověz. Jak se jmenuješ?"
Otevřela jsem pusu a snažila se něco říct.
"Aaa…"
Kluk se na mě díval, jakoby mi chtěl svým pohledem vytáhnout ty slova z pusy.
"A…Avril. Jse…jsem Avril. Avril Maligne."
Zakřenil se. "Jaký úžasný pokrok!" Obrátil oči k nebi, zase se na mě zadíval a pokračoval. "Jak jsem řekl, jsem Erik Latern. Odkud jsi a jak se tu vzala?"
"Odkud jsem?" nevěděla jsem, jak to myslí.
"Z jaké jsi planety?"
"Planety?!" vypískla jsem.
"Ano planety…" Zatvářil se nejistě.
Začala jsem se obávat, že vím, jak to myslí.
Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a znova se nadechla. "Jsem ze Zartu. Z Nadaky. Já jsem na jiné planetě?!!" Začala jsem mluvit docela nahlas a o oktávu výš.
"Už to tak bude." Kluk - Erik byl naprosto klidný.
Co když je to nějakej úchyl! Jak mu můžu věřit? Vždyť mi právě řekl, že jsem na jiné planetě. Né né né! Tohle je sen! Je to jen sen!
Zavřela jsem oči a štípla se do ruky.
"Proč to děláš?"
Otevřela jsem oči. "Sakra."
"Jak ses tu vzala?"
Fajn. Budu hrát svou roli ve snu. "Nemám páru. Prostě jsem tu najednou byla a pak slyšela ty cápky a začala utíkat a…"
"Co bylo předtím?"
"Před čím?"
"Než ses tu octla."
"No mluvila jsem s takovym dědou, co byl vážně pošahanej a říkal něco o válce a že se někam nechce vracet a něco o vnukovi. Dal mi tohle." Z kapsy u kalhot jsem vytáhla něco jako medailon. Visel na zlatém řetízku. Byl to nemalý kruhový kus kovu. Nejspíš se dal otevřít, ale to jsem nezkoušela.
Podala jsem ho Erikovi. Zamyšleně si ho prohlížel. Na chvíli po mě hodil očima a zase se zadíval na medailon. Zkusil ho otevřít, ale nešlo to. Přejel palcem po jeho hraně. Přiblížil si ho k obličeji a přimhouřil oči. Pak ho stiskl v jedné ruce a nějakou dobu čučel do země. Pak obrátil pozornost zpět ke mně a podal mi ho. Zastrčila jsem ho zpátky do kapsy.
"Řekla jsem ti, odkud jsem. Teď ty. Kde jsem a proč?"
"Nevím jistě proč, ale jsi na planetě jménem Pyrha. Nemusíš se bát. Až tě odvedeme z lesa, budeš v bezpečí."
"Odvedeme?" Těkala jsem očima kolem sebe.
"Pojď za mnou," natáhl ke mně ruku.
"Jak vím, že ti můžu věřit?"
Trochu se pousmál. "Nic jiného ti nezbývá. Ale věřit mi můžeš"
Ruku jsem mu nepodala, ale začala se sama sbírat ze země.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tommy Tommy | 24. prosince 2012 v 13:36 | Reagovat

ukrutně napínavý. Už aby bylo pokračování. Miluju ty hlášky typu ,,zírala na něj jako na zlatý hovno" :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama