Část třetí: Bahno

5. června 2013 v 19:53 | Erishika |  Životy potomků ztracené planety - Erishika
Ahoj!
Další část mých sedm zlatíček je tady! :3 Protože mám hodně (krátkých) částí napsaných dopředu, budu přidávat častěji ;)
V této části se dozvíte, jak Vokiel přežil a taky potkáte jednoho ze sourozenců! (Yay! xD)




Část třetí: Bahno
Vokielovi zeleno modré oči se zamlžili, jeho víčka se přivřela a srdce zastavilo. Čekal náraz na tvrdou zem. V té chvíli se opravdu bál, už nikdy nechtěl nic takového podniknout. Přál si, aby byl zase tam nahoře, modlil se ke všemu, co mu bylo drahé. A když už se mu pomalu i skoro zastavil mozek - v té chvíli narazil. Ale ne na kamení nebo na zem, bylo to bahno.
Oba se zabořili opravdu hluboko a za sebou nechali obrovskou brázdu. Když už si myslel, že to nepřežil a že je v pekle, někdo ho vytáhl ven. Vokiel si utřel obličej a podíval se na svého zachránce. Byl to jeho bratr Slipr, právě vyndával nebohého Sokrela z bahna, který sotva oddychoval. Položil ho na zem, utřel mu peříčka a pak se otočil na svého malého brašku.
"Vokieli! Co tu děláš? Mohl ses zabít!" řekl Slipr s tak milým tónem hlasu, že tam Vokiel jen tak seděl a žasl. Byla tam ale i jistá zoufalost a zklamání. Nejmladší začal brečet. Litoval toho, chtěl se vrátit domů. Fialovovlasý mladík k němu přišel a klekl si. Pomalu ho objal a utřel mu slzy.
"To nic, co se stalo, stalo se. Hlavní je, že jsme všichni naživu, no ne?" Usmál se a podal mu kapesník. "No tak, nebreč! Víš co, já to doma neřeknu, ano?"
"Vážně?" zeptal se s nadějí v hlase a s jiskřičkami v očích.
"Ano. Pokud tedy neřekneš, že jsem byl taky venku," zasmál se.
"A co tu vůbec děláš?" Vokiel se doplazil ke Sokrelovi a dotekem mu zase dodal energii. Sokrel vyskočil a sedl si mu na rameno.
"Ale...! Potkal jsem jednu slečnu z města a napadlo mě, že jí dnes navštívím," přiznal.
"Ale dnes je ta slavnost! Všude vás hledají!" protestoval a oklepával ze sebe zpola zaschlé bahno.
"Ale ta začíná, až za pár hodin, ne? Mezitím mám času dost," ušklíbl se a nabídl ruku Vokielovi. Ten ho bezmyšlenkovitě uchopil a spolu vykročili stejným krokem.
"A my teď jdeme za ní?" rozradostnil se Vokiel. Slipr se na něj podíval a otočil oči v sloup.
"Ne, já tě teď odvedu k Dorokovi, ten se o tebe postará. Navíc se potřebujeme zbavit toho bahna."
"A jak se tam vlastně dostalo?" zeptal se se zájmem.
"To je takové kouzlo, víš? Když to potřebuji, můžu ho prostě vytvořit. Ale ještě to nemám úplně nacvičený..." Slipr se zamyslil. Podle něj totiž jeho schopnost za nic nestojí. Jednou se tak sice mohl podívat jedné holce pod sukni, ale nakonec se tím svět nezachrání a obdiv lidí tím taky nezíská. Vokiel mezitím podrbal Sokrela. Ten to bral jako znamení, že má odletět zpátky do Vokielova pokoje, a taky odletěl. Šlo mu to ztěžka, ale nakonec se mu to povedlo.
"Bůh všeho kluzkého," odfrkl si. "Tak mi dole ve městě říkají. A všude mě poznají, kvůli těm vlasům, jsou jak bič na oko!" postěžoval si.
"Bič na oko?" nechápal Vok.
"To se tak jen říká, neber to vážně."
"A jak vypadá ta tvoje dívka? Je hezká?"
"A jak! Je hezčí než obě slunce! Je milejší než matka a statečnější než mnozí z mužů," zasnil se.
"A budeš si ji brát?" Vokiel se tvářil natěšeně, ale Slipr na něj hodil jen vyděšený výraz.
"Cože? Proč? Vždyť je mi teprve jedenáct!"
"Ale pokud někoho miluješ, měl by sis ho vzít!" protestoval.
"Ehm... Hele! Koukej! Támhle je Dorok," vykoktal ze sebe Slipr.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama