Část pátá: Jahody

26. července 2013 v 19:00 | Erishika |  Životy potomků ztracené planety - Erishika
Ahoj!
Už jsem zpět! xD Vracíme se zase k Vokielovi a Dorokovi! Seznámíte se s dalším ze sourozenců - s Grahumem. Pokud chcete, přečtěte si články speciálně o nich. Momentálně jsou venku skoro všichni až na Vokiela. Tyto články se budou postupně obměňovat - podle děje povídky.




Část pátá: Jahody

Vokiel na břehu osychal a přitom zářil jako sluníčka. Dorok seděl vedle něj a poslouchal bublání vody. Pomalu se otočil na svého malého brášku a šťouchl do něj.
"Co takhle, kdybychom šli navštívit Grahuma? Není tak daleko a do slavnosti by tě pohlídal."
"Ale já myslel, že mi ukážeš, jak umíš kouzlit!" zakňoural Vokiel.
"To nejsou žádné čáry či zaklínadla," zasmál se. "Všechno je jen o soustředění. Koukej!" Dorok zavřel oči a kolem nich se pomalu začaly zvedat kapky vody. Poté se pomalu přemístili k potoku a tam upadly. Dorok se podíval na užaslého Vokiela, jak se raduje.
"Když se budeš soustředit a trénovat, tak jednou dokážeš velké věci!"
"A co bys chtěl dokázat ty?" zeptal se zvědavě Vokiel a zapoulel očima.
"No... Já... Chtěl bych, aby mě lidi uznávali," přiznal se nejistě Dorok. "Třeba být král!" rozzářil se. Kdyby byl králem, měl by všechno - slávu, bohatství, respekt, všichni by chtěli být jako je on a on by mohl všem rozkazovat.
"Jako táta!" zajásal maličký. Dorok se zatvářil trochu naštvaně a opovrženě.
"Ne, jako otec ne. Lepší," zašeptal. "No nic, vyrazíme! Chci si to ještě párkrát procvičit, ale slibuji, že až si to plně osvojím, tak ti to ukáži," mrkl na Vokiela a vydal se zpět ke skleníku. Tamtudy prošli až dorazili k poli poseté kukuřicí. Šli dále skrz něj až došli k zahradě. Všude všechno kvetlo nebo mělo plody. Dorok se rozhlídl a uviděl postavu, jak se sklání nad záhonkem jahod. Opatrně pošoupl Vokiela tím směrem a on se rozběhl za osobou.
"Grahume! Grahume!" volal. Grahum se pomalu otočil a odhrnul si hnědé vlasy. Opřel se o rýč a usmál se.
"Vokieli! Co ty tu děláš? Vždyť máš zakázáno sem chodit," divil se, když objímal šťastného sourozence.
"To ty taky," zamumlal dotčeně Vokiel. Grahum se opatrně narovnal a prohlídl si Doroka. Stál tam a zcela nezaujatě si prohlížel okolní flóru.
"A co ty tady? Snad mi nechceš pomoct se zaléváním?" zasmál se a opřel zpět o svůj rýč.
"Ne díky, ale ty bys koupel potřeboval," ušklíbl se. "Jsi celý od hlíny."
"To už tak bývá, když člověk pracuje," pokrčil rameny Grahum.
"Vždyť ty se stejně o ten rýč jen opíráš, tak nevím, o jaké práci mluvíš."
"O té, která se dělá pomalu a skoro sama. Taková práce je nejlepší!" zasmál se.
"No, dobře," odfrkl si. "Potřebuji si ještě něco vyřešit, můžeš pohlídat Vokiela, prosím?" zeptal se a už odcházel. Vokiel pobíhal kolem a uždiboval jahody.
"No, co mám s vámi dělat?" ušklíbl se Grahum, pak rychle chytl Vokiela a zatočil se s ním. Společně spadl do trávy a pak se dlouho dívali do nebe.
"Tohle miluji," vydechl Grahum. "Krásné a teplé odpoledne a já nemusím nic dělat. Jen zalévat kytky... a nic nedělat... Víš Vokieli, někdy, když chci, rostou ty květiny samy! Počkej za pár let! Kytky budou tak vysoké, že ti porostou až k oknu!" vysvětloval a přitom mával rukama. Vokiel se zaposlouchal do bratrova vyprávění až úplně usnul. Toho si Grahum všiml až po nějaké době. Usmál se na něj a pohladil ho po vlasech.
"Však to uvidíš, bude to nádhera!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama