Část sedmá: Dračí dech

31. srpna 2013 v 19:12 | Erishika |  Životy potomků ztracené planety - Erishika
Ahoj!
Blíží se nám škola... Pokud budu mít opravdu takový rozvrh, o kterým se šeptá, tak asi nebudu přidávat tak často. Chtěla bych sem něco přidat každý pátý den, ale ještě uvidím, jak se mi to povede. (Páč by to znamenalo 6 článků za měsíc, což znamená 2 kapitoly VvK a 2 kapitoly ŽPZP + 2x něco navíc xD A další planety mě už nenapadají xD)
Taky vybízím vás, kteří tohle čtete, abyste se zapojili! Ať už je to komentář, fanart, doporučení kamarádům nebo i jenom pitomý smajlík v komentáři či hodnocení pod článkem. Taky když najdete nějakou chybu tak se skutečně ozvěte! Vážně mi to hodně pomáhá a navíc mám radost, že to někdo čte. A já vím, že to někdo čte! xD
Tak se nestyďte! ;)





Část sedmá: Dračí dech

Vokiel doběhl až k malé kovárně. Opatrně a potichu vešel dovnitř, aby nerušil Jolera při práci. Jeho bratr zrovna stál u kovadliny a nechal zchladit dýku. Utřel si pot z čela a podíval se na svého malého brášku.
"Vokieli? Co tu děláš?" zeptal se nervózně. Sundal si kožené rukavice, položil je stranou a vyšel prckovi vstříc.
"Marama posílá tyhle koláčky!" řekl hlasitě a podával mu košík do ruky. "A taky říká, že už je pomalu čas jít na tu slavnost. Viděl jsem tu sponku, cos jí udělal! Je nádherná!"
"Líbí se jí? Nebylo jednoduché něco takového vytvořit. Já radši dělám meče nebo brnění... Koukej!" zvolal a ukázal mu dlouhý a krásně zdobený meč. Na rukojeti seděl drak.
"Ten je můj vlastní. Lehký, ale smrtelný," usmál se. Vokiel na něj vyvalil oči. Pro něj tohle vždycky bylo kouzlo. Taky by chtěl něco takového vyrobit. Najednou se zarazil.
"Ale proč drak?" zeptal se z zvědavosti.
"No, přijde mi to jako krásné a vznešené zvíře, nemyslíš? Ty jejich křídla, ten styl jakým chodí nebo létají!" Joler se zasnil.
"Tys viděl živého draka?"
"Ano. Když jsem jel pro nějaký ten kov do dolu pod Jeskyní strachu. Zasypalo mě to tam a když jsem se snažil dostat ven, vešel jsem do dračího doupěte. Měl jsi ho vidět, Vokieli! Jen tak tam spal a pomalu oddychoval. Bohužel jsem ho probral a-"
"A nestalo se ti nic?" vyjekl Vokiel.
"Ne," zasmál se. "Ale vzbudil jsem ho a byl tak naštvaný, že odletěl pryč. Nevím, jestli se ještě vrátí." Joler zase zandal meč do pochvy, posadil se na židli a ukousl kus koláčku.
"Jsou opravdu dobré. Musím jí potom poděkovat," usmál se Joler. "Já ještě chci dodělat jeden prsten. Takže budeš muset jít napřed, dobře?"
"Prsten?" rozzářil se Vokiel. "Můžu ho vidět? Prosím!"
"Tak dobře, ale nesmíš to říct Sliprovi, ano?" Joler odněkud vyndal velký prsten. Byly to dvě hadí hlavy z profilu. Vypadaly jako, kdyby se chtěly do něčeho zakousnout.
"Tady bude potom fialový drahokam. Chci ho dát Sliprovi jako dárek. A ta dýka," řekl a došel pro ní, "ta je pro Puxe," usmál se. Vokiel třeštil oči. "Na rukojeti bude salamandr, jak šlehá plameny."
"To je úžasné! Ale proč hadi? A proč salamandr?"
"Po pravdě? Ani já sám nevím. Jednou jsem měl prostě sen a když jsem se probudil, přišlo mi to jako dobrý nápad," pokrčil rameny.
"Kéž bych to uměl taky," rozesmutnil se. Joler se zasmál a poplácal ho po zádech. Na to, že mu bylo deset, tak měl dost sílu. A taky už byl dost zručným kovářem.
"Však ty umíš zase věci, co já ne! Trefíš do hradu sám?" Vokiel přikývl, ale doopravdy nevěděl. Jenom nechtěl před svým bratrem vypadat hloupě.
"Tak utíkej!" usmál se a popostrčil ho.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Peggy Peggy | 3. září 2013 v 18:59 | Reagovat

Super kapitola, žádná chyba xD

2 Erishika Erishika | E-mail | 3. září 2013 v 20:50 | Reagovat

Díííky! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama