Část šestá: Maramin mls

15. srpna 2013 v 17:00 | Erishika |  Životy potomků ztracené planety - Erishika
Zdar! :)
Je tu další část! V této poznáte Maramu, která zatím není taková, jakou bych si přála. Ale co, je jí deset! (Na to je už hodně vyspělá xD)





Část šestá: Maramin mls

Vokiel se probudil, ležel na stejném místě, jako když usnul, ale Grahum již vedle něj neležel. Seděl u kopretin a prohlížel si je. Vokiel potichu vstal a rozhlédl se. Měl pocit, že slyší zpěv.
Opatrně se vydal za tím zvukem, přešel celou Grahumovu zahradu, až došel ke krásnému sadu. Rostlo v něm hodně ovocných stromů všeho druhu. U jedné jabloně stála jakási postava. Vlasy ji vlály ve větru, oči měla zavřené a zpívala naprosto nádherným hlasem bohyně. No, taky to bylo bohyně. Vokielovi spadla brada a chvilinku jen pozoroval, pak se rozběhl a už z dálky volal její jméno.
"Maramo! Maramo!" Dívka přestala zpívat, otočila se na něj a usmála se.
"Vokieli! Vyšel sis na procházku?" Vokiel se k ní přiřítil a objal ji.
"Jo! Je mi už osm, takže už jsem dospělý!" vytahoval se.
"No, tak to, hochu, ani zdaleka nejsi!" zasmála se. "Ale pokud jsi opravdu dospělý, tak asi nechceš to nejlepší jídlo, které jsem kdy měla, co?" řekla schválně. Vokiel se zamračil.
"Ale no tak, nemrač se," ušklíbla se. "Tady! To je Slunečné jablko! Roste, jen když mu každý den zpívám. Vlastně, cokoliv chutná líp, když zpívám," řekla polohlasem a kousla se do rtu.
"Do kuchyně mě ale nepustí, a to vařím výborně! Pojď! Tamhle mám svojí osobní kuchyni! Musíš ochutnat nějaké mé jídlo!" vychrlila a táhla za sebou šťastného Vokiela.
"Taky ti musím dát něco pro Sokrela! Letěl kolem celý od bahna, chudák! Co jsi s ním, pro Otce, dělal?"
"My jsme trochu nezvládli vylézt z okna," přiznal Vokiel.
"To si celý ty!" zasmála se a šťouchla ho do nosu. "Já vždycky zmizím přes kuchyni. Málokdy si toho všimnou, taky jsem tam pořád!" znovu se zasmála. "Ale já si prostě nemůžu pomoct! Miluju vaření a pečení a smažení a prostírání a..." Marama horlivě vyjmenovávala všechny činnosti spojené s přípravou jídla, zatímco si Vokiel prohlížel všechny ty talíře a mísy plné jídla.
"Taky," řekla a strčila mu pod nos kus malého dortu. "To je dezert! Pojmenovala jsem to Maramin mls! Po mně!" celá se chvěla štěstím a pobíhala po kuchyni. Vokiel si dortík prohlédl. Byl bílý se zlatým lemováním a na vrchu leželo Slunečné jablko, které bylo i jako výplň. Vypadal nádherně a chutnal ještě lépe. Ve Vokielovi to vyvolalo ty nejkrásnější vzpomínky a radostí začal brečet. Maramu to zaskočilo.
"No, nemusíš to jíst! Nepřemáhej se! Je to strašný, co?" Smutně usedla a položila si obličej do dlaní. "Jestli jsem hrozná i v tom, co mi jde nejlíp, pak to nemá cenu," pronesla potichu.
"Ne! Je to výborný! Tohle jsou slzy štěstí!" usmál se na ní Vokiel. "No tak, sestři! Jsi v tom opravdu dobrá! A navíc jsi krásná a silná v jednom! Přesně jako máma!"
"Ještě ne," zazubila se, teprv budu!"

Najednou se ozvalo hlasité bušení. Vokiel spolku další sousto a otočil se za zvukem.
"Co to je?" zeptal se udiveně.
"Ah! To je Joler! Má vedle malou kovárnu a celý dny tam vyrábí různé věci. Třeba tahle kovová sponka je od něj!" pochlubila se lesklou sponou do vlasů. Skládala se ze sedmi spirál a každá měla uvnitř malý drahokam zlatavé barvy.
"Ta je nádherná," vydechl.
"Že jo! Víš ty co? Dojdi za ním a řekni mu, že už je pomalu čas jít na tu slavnost. A vezmi sebou tyto koláčky, ano? Díky moc," řekla a políbila ho na tvář.
Vokiel se napřímil a vyběhl ven.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama