Část osmá: Salamandr

20. září 2013 v 21:56 | Erishika |  Životy potomků ztracené planety - Erishika
Ahoj!
Možná jste si mohl všimnout, že už jsem dlouho nic nenapsala. Je to proto, že nemám moc času a tak trochu mi to kazí to, že sem nikdo, kromě mě a Envy, nepíše. Rok jsem psala bez problémů a ráda, ale teď se musím poněkud k tomu donutit. A to není dobré. Takže si možná dám krátkou pauzu, čímž nejspíš poruším svoje pravidlo 4 části povídky za měsíc.
(Je pravda, že psát tuhle část mě docela bavilo, takže se do toho možná zase dostanu, ale nic neslibuji.)







Část osmá: Salamandr

Vokiel vyšel ven a zmateně se rozhlédl. Vydal se zpět k Maramě, ale když nakoukl do její kuchyňky, již tam nebyla. Prošel sadem a došel k zahradě. Hledal Grahuma, ale ani on nebyl k nalezení. Přešel přes kukuřičné pole a prolezl skleník. Dorok už nejspíš dotrénoval. Vokiel se vrátil k místu, kde spadl, a doufal, že třeba potká Slipra vracejícího se od své milé. Nikde nikdo nebyl.
Vokiel se pokusil obejít hrad, ale po chvíli si jen bezradně sedl do trávy. Nevěděl, co má dělat a chtělo se mu brečet. Zrovna, když už začal natahovat, uslyšel za sebou kroky.
"Vokieli? Co tu děláš?" zeptal se se hoch jen o rok starší, než on.
"Puxi!" zvolal radostně a objal ho. "Já jsem se ztratil," přiznal se a nervózně si mnul ruce. Pux se jenom zasmál a podal mu ruku.
"Pojď dovedu tě zpátky do hradu. Zapamatuj si dobře cestu, ať se příště neztratíš znovu," mrkl na něj. Vokiel se chytl Puxe a spolu vyrazili dál kolem hradu.
"Vydal jsem se to tady prozkoumat a potkal jsem všechny svoje bratry a sestru! A co tu vlastně děláš ty?" zeptal se se zájmem.
"Ale, tak nějak se tu poflakuji a sem tam se někdy zajdu podívat do vesnice pod námi, jestli se tam neděje něco špatného," řekl Pux a přitom pokrčil rameny.
"Slyšel jsem, že jsi nedávno vypátral a chytil zloděje!"
"To nebylo zase tak těžké, měl jasný motiv a nechal tam spoustu důkazů," zasmál se Pux.
"Stejně je to úžasné! Chtěl bych taky být tak statečný jako ty!" řekl Vokiel a celý zazářil.
"No, ono to opravdu není jen o statečnosti. Doopravdy jen nestrpím bezpráví a zločin. Když to vidím, vře se ve mně krev a mám chuť spálit všechno kolem!" Z Puxe mírně vyšlehly plameny, ale pak zase ustaly a on se otočil zpět k Vokielovi.
"Špatní by měli být potrestáni a dobří odměněni."
"Ale kdo určí, kdo byl špatný a kdo dobrý?" zeptal se Vokiel nejistě.
"Král přeci! Nezapomeň, že on je ten nejmoudřejší a nejrozumnější ze všech! Škoda jen, že ne všichni to vědí," dodal potichu.
"Takže až se Dorok stane králem, tak to bude moct určit!" zajásal Vokiel.
"Dorok?" zeptal se zmateně. "Dorok nebude králem," pronesl poněkud chladně.
"Proč ne?"
"Protože to nemá v krvi! Nestačí jen číst knihy! Musíš to mít v srdci," řekl a dloubl Vokiela do hrudníku.
"Ale vždyť máme všichni stejnou krev," stěžoval si Vokiel.
"Ano, ale on jí má nejmíň," zamumlal Pux. "Hele, tamhle to je! Tam jsou dveře," usmál se a spěšným krokem vykročil kupředu a za sebou vláčel Vokiela.
"Ale jak jsi to myslel s tou krví?" ptal se neustále.
"Neboj se, to za pár let poznáš," odbyl ho Pux a otevřel dveře. Prošli chodbičkou, pak zatáhl za páčku a jedna část zdi se odsunula stranou. Najednou se ocitli ve vinném sklípku. Vokiel měl zakázáno tam chodit.
"Tak pojď," pobídl ho Pux, "prokličkujeme kolem opatrovatelek a budeme dělat, že jsme celou dobu byli ve svým pokoji. Bráchové to tak dělají už roky a zatím se jim ještě nic nestalo," zasmál se. "Maximálně trochu vytočíš opatrovatelky, ale myslím, že ty už na to jsou zvyklé."
"A není to špatné?" zeptal se Vokiel se strachem.
"No, pokud chceš být loajální svým blízkým, sem tam někdy musíš udělat něco trochu špatného. Pravda je, že já se vždycky přiznám, ale sourozence neprozradím."
"Tak proč se tedy plížíme a rovnou se nepřiznáme?"
"Protože tohle je větší zážitek," pokrčil rameny Pux.



Část devátá: Pokračování příště (možná)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama