Část desátá: Konverzace u snídaně

18. října 2013 v 20:17 | Erishika |  Životy potomků ztracené planety - Erishika
Ahoj!
Poslední dobou vážně nestíhám... :( Domů přicházím vyždímaná a musím si pustit na uklidnění nějaký seriál, takže nemám čas ani na školu xD (Čím víc se koukám na Free!, tím míň mi připadá VvK teplý xD)
Každopádně budu pořád psát, ale asi ne tak často... :/ Když se budu hodně snažit, tak ty 4 části za měsíc nějak dám! xD
P.S. Tahle část se mi opravdu nepovedla. Tak nějak bojuji mezi hnusným (Hra o Trůny) a pohádkovým (Merlin) středověkem.






Část desátá: Konverzace u snídaně

Čtyři roky uběhly jako nic a Vokielovi už bylo dvanáct. To je přesně ten věk, kdy dítě prochází různými změnami. On ovšem zůstal víceméně pořád stejný. Pravda, vyrostl o nejméně 20 čísel, čímž poněkud přerostl svého o rok staršího bratra Puxe, ale ten zase nevypadal (a hlavně se nechoval) tak dětsky. Vokiel si totiž pořád nedokázal uvědomit, že svět kolem něj není tak růžový jak si celou dobu myslí a že jeho rodina není úplně dokonalá.
Ležel ještě v posteli, když mu opatrovatelka přišla znovu připomenout, že by měl vstát. Kývl na znamení, že už je vzhůru, a posadil se. Z pod peřiny vykoukl jezevec a pak se zahrabal zpátky. Vokiel se rychle vyhoupl na nohy a oběhl všechny zvířátka poschovávaná po pokoji. Za hradem si vytvořil jakousi oblast pro zvěř, kterou si nemohl nechat uvnitř. Doma měl stejně ta zvířata, která potřebují pomoc, a Sokrela. I ten docela vyrostl, ale pořád ho Vokiel unesl na jedné ruce.
Rychle se oblékl, pokusil se učesat a sežvýkal pár listů šalvěje lékařské. Grahum tvrdí, že čistí chrup a zároveň jej dělá zdravějším. Asi má pravdu, protože se mu od té doby, co šalvěj žvýká, zuby zlepšily.
Doběhl dolu do jídelny a posadil se ke stolu mezi ostatní. Všichni na sebe trapně hleděli a nevěděli, co říct.
"Vokieli!" obořila se na něj matka. "Co ti to trvalo tak dlouho?" zeptala se, zatímco si krájela kus ryby. "A hltat jídlo není zdravé," řekla, když ho viděla do sebe cpát pečivo.
"Já jsem se musel vhodně obléct, mami," usmál se na omluvu.
"Dobře. Ale s tím jedením zpomal, ať se nezadusíš," usmála se na něj.
"Jolere, synu!" zvolal veselým hlasem král.
"Ano, otče?" zeptal se a odtrhl oči od návodu na výrobu náhrdelníku.
"Dneska přijede princ Rotherhite! Vrací se ze Zelených hor, a nás napadlo," řekl a usmál se na svou ženu, "že bys mohl jet s ním. Prohlédnout si jejich město. Slyšel jsem, že tam žije opravdu dobrý kovář. Mohl by ses u něj něco přiučit."
"Jistě, velmi rád pojedu," řekl vesele Joler. Královna Ruth se otočila na Maramu.
"Maramo, zlatíčko. Náš kuchař onemocněl," pronesla smutným hlasem.
"Ale ne! Kdo dneska bude vařit?" vyděsila se.
"No, napadlo mě, že bys to mohla vzít ty. Přeci vaříš dobře, tak se nemůže nic stát," usmála se.
"Vážně? Můžu?" rozzářila se. Vokiel mezitím nepozorovaně kradl jídlo pro zvířátka.
"Ano! Ale až přijede prince Rotherhite chci, abys byla vhodně ustrojená!" řekla přísně.
"Snad mě s ním nechcete zasnoubit," zakňourala.
"Přemýšleli jsme o tom," zasmál se Halvar. "Ale nakonec jsme došli k tomu, že ti dáme dva roky na to, abys sis někoho našla."
"Ale vždyť je mi teprv čtrnáct!"
"Některé děvčata v tomhle věku už mají i děti," podotkl nevěřícně Slipr.
"A co se tebe týče, Slipre, ty bys nám taky mohl představit tu slečnu, za kterou chodíš," řekla královna. Dorok, Pux a Grahum se pobaveně uchechtli. Věděli, že Slipr momentálně s žádnou nechodí, ale flirtuje hned se dvěma. Marama naštvaně bodala do jídla a Vokiel se snažil narvat do kapes, co nejvíce jídla. Joler tam seděl potichu jako vždycky.
"No, jak bych ti to vysvětlil, matko... Ona... nebyla ta pravá," těžce ze sebe dostal.
"Jsi si jistý, že je to tím," zeptal se podezřívavě král. Dorok se znovu uchechtl.
"Jo, to bude tím," řekl nervózně. Grahum se zašklebil a matka si toho všimla.
"Grahume, co ty? Co vlastně celé ty dny děláš? Neříkej mi, že ses dal na bylinkářství."
"Já tomu říkám zahradnictví, ale bylinky jsou taky důležité! Mám spoustu léčivek!"
"Dole ve městě žije jedna stará bylinkářka. Měl bys jí navštívit. Hned, co Joler odjede!"
"Ano, matko," řekl trochu znuděně Grahum.
"A co ty Puxi? Slyšel jsem, že jsi vypátral, kdo ukradl starému sedlákovi truhlu!" zvolal král.
"Ano, ale zase tak těžké to nebylo. Ten zloděj tam totiž nechal talisman, který nosí jenom místní obchodník. Sedlák měl truhlu zpátky hned druhý den po nahlášení ztráty."
Celá místnost zase utichla. Dorok vstal a bez jediného slova odešel. Pochopil, že se nedočká.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peggy Peggy | 11. listopadu 2013 v 21:59 | Reagovat

Doma měl stejně ty, který potřebují pomoc, a Sokrela. - která
Super :)

2 Erishika Erishika | E-mail | 16. listopadu 2013 v 22:26 | Reagovat

Díky moc! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama